Představte si, že jdete na workshop s názvem Žena a kariéra. V první řadě musíte být žena a pak se na to musíte vhodně obléknout, nejlépe do něčeho, co vypadá dostatečně „byznys“. Ačkoli jsem žena, cokoli dostatečně „byznys“ – kostýmky, úzké sukně, světlé jednobarevné halenky a košile a sáčka, ze mě udělá trubku. Myslím trubku tvarem postavy, nikoli výší inteligenčního kvocientu.

V mojí skříni se pochopitelně nenachází žádné „byznys“ oblečení, protože jako trubka vypadat nechci. Dost že jsem tlustá. Ve skříni mám džíny, harémky, nasrávačky, legíny, tepláky, tuniky, dlouhé cípaté sukně, dlouhé rozevláté šaty, maxitrika, maxivesty a maxisvetry s třásněmi a hadry s nápisem Zumba.

Ale není prostě možný, NENÍ MOŽNÝ, abych v obří hromadě hadrů nenašla něco jiného než kostým Zumba instruktorky a pomateného indiána. Taky že jsem našla… šaty s jemným vzorkem a délkou lehounce pod kolena. Fakt pěkný! Blbý je, že mají výstřih až ke žlučníku a rozparek k játrům. V tom bych mohla tak akorát prodávat na pouti patrony do vzduchovky… No nic, nakonec volím bílou košili a neutrální tmavomodré kalhoty. Je to nudný, je to trubkoidní, tak alespoň šátek na krk, ať to trochu oživím.

No a teď si představte, že přijdu na tu akci a je tam módní redaktor z časopisu pro ženy. Tak jsem se šla poradit (dobrých rad zadarmo není nikdy dost, že), co si obléknout, aniž bych připomínala výše zmíněnou trubku. „No já bych dal dolů ten šátek. A měla byste nosit šaty, raději kratší, tak ke kolenům a se vzorem, který upoutá pozornost… a určitě ukázat dekolt, nějaký pěkný výstřih do véčka, to udělá divy.“ Divy to udělalo dokonce ihned, neb to se mnou div neprásklo. No nejsem já trubka, že jsem si ty šaty nevzala? Ten rozparek jsem mohla koneckonců zašít, spíš teda nějak zalepit nebo sepnout sichrhajckou…

P.S. Šla jsem si včera koupit šaty jen s výstřihem (bez rozparku – zašívat ho nebudu, než bych něco přišila ke knoflíku, to to radši zahodím), a vážně nevím, jak se to stalo, že domů jsem přinesla maxisvetr s třásněmi.