Ano, je to tak, jsem finalistka Ženy roku. Kvůli nějakému komunikačnímu šumu jsem se to dověděla trochu později než ostatní finalistky. Tedy bylo třeba dostavit se urychleně k focení.

Na focení mi bylo doporučeno přijít nenalíčená. Občané Prahy mají naštěstí svých starostí dost a realizační tým ve fotoateliéru je na nenalíčené ksichty obdivuhodně adaptován, takže moje vizáž nikoho nepovalila.

Vizážistka mě opravila tak, abych zapadla do konceptu focení v černé a/nebo bílé. S rudou rtěnkou bych se okamžitě výborně uplatnila v oboru prostituce a z pouhé představy bílých šatů na mě šly mrákoty. Módní guru ovšem přinesl nádherné černé (někdo mu asi prásknul, že bílé okamžitě zmastím), bohužel o číslo menší. No co, konečně jednou uvidí módní tým, co doopravdy znamená pojem: „malé-černé“. Tým uviděl jen „černé“, protože malé mi kupodivu nebyly. (Pozor: Ve skutečnosti se chci pochlubit, že jsem zhubla neuvěřitelné množství gramů…celých 1000!) Šaty se skládaly ze dvou částí – z vysoce příjemného materiálu a z vysoce nepříjemné cenovky. Na cenu rudé rtěnky jsem se raději nezeptala, nejsem Harald V., norský král, abych mohla investovat peníze do kosmetického průmyslu.

Natočení videomedailonku pro porotu bylo rychlé, protože zas tak nic zajímavého na mně není, a pak se přistoupilo k focení. Paní fotografka byla skutečně až neskutečně milá, ale posadili mě na hrozně malou židličku. (Teď kecám, mám velkou prdel, ta židle zas tak malá nebyla). Měla jsem sedět uvolněně a tvářit se přirozeně. Výsledkem bylo, že jsem si málem vykloubila levé koleno, pravé rameno a čelistní kloub bilaterálně a tvářila se jako veš dětská na plešaté hlavě. Fotky vyjdou v Ženě a život 5.10. Do té doby musím chodit do kurzu zvyšování psychické odolnosti, abych neutrpěla újmu na psychice.

Děkuji všem za hlasy, teď už to je na porotě, ale jestli je podmínkou výhry alespoň minimálně fotogenická osobnost, tak nevyhraju. Moje pronikavá inteligence není na fotkách vidět. 🙁